10.3.2017 Giganti ľadovej doby

By | 13. marca 2017

V Slovenskom národnom múzeu-Prírodovedné múzeum v spolupráci so spoločnosťou Giganti s. r. o. usporiadalo výstavu trojrozmerných rekonštrukcií gigantických živočíchov, ktoré žili v rôznych častiach našej planéty pred desiatkami až stovkami tisíc rokov.

Americký lev (Pantera leo atrox)

Spolu se středopleistocénním druhem Pantera fossilis se jednalo se o největší zástupce lvů. V Severní Americe byli druhou největší šelmou posledního glaciálu – po medvědu rodu Arctodus. Velké rozměry byly pravděpodobně dány i velkou konkurencí mezi vcholovými predátory. Podobně jako jeho evropský současník měl okrouhlé odstávající uši, ocas zakončený střapcem a nepřítomnou nebo minimálně vyvinutou hřívu u samců. Někteří měli možná pruhy jako u tygrů, ale ne tak výrazné. Typickým prostředím amerického lva byly otevřené periglaciální stepi na jih od ledovcových štítů Severní Ameriky, ale nevyhýbal se ani lesům, i když ty navštěvoval mnohem méně, proto se jeho fosílie nalézají méně na východě USA. Lovil hlavně středně velkou zvěř jakou jsou koně, bizoni, sobi a jeleni. Do Severní Ameriky se tento lev dostal díky existenci kontinentálního mostu v oblasti Beringovy úžiny.

Asi stovka těchto lvů byla nalezena i v asfaltových jezerech v Rancho La Brea (dnes součást Los Angeles), díky čemuž je dobře známa jejich anatomie. Přesto je jejich výskyt velmi malý např. v porovnání s šavlozubci (tisíce nálezů). Badatelé to vysvětlují vyšší inteligencí nebo jinou strategií lovu.

byli asi o 25 % větší než současné největší poddruhy lvů, měli až 140 cm v kohoutku, délku těla 2,5 m a hmotnost přes 400 kg.

Gigantopitékus (Gigantopithecus blacki)

Jedná se o největšího známého primáta. Vzhledem k jeho velikosti se jednalo o pozemního tvora podobného dnešním gorilám. Na rozdíl od nich žili ale spíše v otevřených terénech mezi jednotlivými horskými pásmy. Pravděpodobně se jednalo o býložravého živočicha jehož strava a životní styl byl podobný současné pandě velké. Krom bambusu se pravděpodobně živil i semeny a plody. Předpokládá se výrazný pohlavní dimorfismus, kdy samice jsou výrazně menší (cca 1,8 m). Poprvé byli zuby gigantopitéků nalezeny v 30. letech v tradičních čínských lékárnách, kde byli vydávány za léčivé „dračí zuby“. Dlouho nebyly známy lokality nálezů, protože lékárníci úzkostlivě tajili polohu nalezišť. Teprve po druhé světové válce se objevily další nálezy v přírodě. Gigantopitékus je také vděčný objekt pro kryptozoology, kdy je vzhledem k nedostatku kosterního materiálu ideálním představitelem jimi dlouho hledaného mytického horského primáta Yetiho.

Výška v ramenou při pohybu po čtyřech byla 2,2m a vztyčen na zadních dosahoval 3 – 3,5 m výšky. Hmotnost vzrostlých samců je odhadována na 500 – 600 kg.

Jednorohý nosorožec (Elasmotherium sibiricum)

Jednalo se o mohutného představitele skupiny nosorožců. Při své velikosti (hmotnost asi jako dnešní sloni) se jeho tělo vyznačovalo velmi slušnou pohyblivostí. Na lebce je mohutný keratinový roh s bází téměř přes celou obličejovou část lebky. Délka tohoto rohu se odhaduje až kolem 2 metrů. Elasmotéria se vyskytovala v otevřených stepích, popřípadě na pobřeží řek, kde se živila travou a rákosy.

Mohutný jediný roh a podle některých autorů přežití elasmotéríí až do historické doby (některé evenkské legendy a středověké arabské cestopisy) vedly k předpokladu, že elasmotherium mohlo být předobrazem mýtického zvířete – jednorožce.

2 až 2,2 metry v kohoutku, délka těla až 5 až 6 metrů, hmotnost až 5 tun.

Mamut (Mammuthus primigenius)

Mamuti byli mohutná zvířata na relativně krátkých nohách přizpůsobená životu v tundře, travnatých stepích a na okraji tajgy. Hlavu však mají větší a vyšší než sloni a na temeni je zakončena hrboly, které byly nejvyšším bodem těla mamuta. Velké, přes 4 metry dlouhé kly jsou ohnuty směrem k sobě a mamuti je používali jako radlici k odhrabávání sněhu. Proti drsnému klimatu byli mamuti vybaveni dlouhou srstí, která měla černohnědé až rezavé zabarvení. Chobot měl poněkud jiné zakončení než u recentních slonů. Zatímco horní „prst“ byl vytvořen jako u současných druhů slonů, místo spodního „prstu“ měl širokou pohyblivou plošku. Mamuti se vyskytovali ve stádech jako současní sloni. Podle nalezených rostlin mezi zuby a zbytků v žaludcích se živili travnatou vegetací arktických stepí.

Mamuti se nacházejí často v pozoruhodně dobře zachovalém stavu díky přirozené „ledničce“ – permafrostu. Přitom se zachovává i DNA, jejímž srovnáním se slony se zjistilo, že mamuti mají blíže k africkým slonům, což je v rozporu s větší morfologickou podobností se slony indickými. Kromě měkkých tkání se samozřejmě zachovávají i kosti a hlavně kly, které jsou v současné době velmi žádané kvůli embargu na slonovinu.

První formy poddruhu M. p. fraasi dosahovaly kolem 4,3 m v kohoutku. Pozdější formy poněkud menší, ale pořád mnohem větší než současný africký slon (max. výška kolem 3,3 m). Většina populace poslední doby ledové dosahovala velikosti současných slonů. Pozdní zakrslé formy byli jen o něco větší než dnešní skot.

 

Medvěd krátkočelý (Arctodus simus)

Podle názvu byla jedním z typických znaků tohoto medvěda zkrácená obličejová část lebky. Hlava jako celek byla vůbec relativně malá k tělu v porovnání se současnými medvědy. Nejmarkantnějším znakem stavby jeho těla jsou velmi dlouhé končetiny, které naznačují vysoké výkony v běhu. Přesto se nejednalo o sprintera, ale spíše o vytrvalostního běžce, který poklusem křižoval krajinu při honbě za potravou. Někteří vědci odhadují překonávání až několik desítek kilometrů denně. Kromě vlastních úlovků pravděpodobně velmi často odháněl jiné úspěšné lovce (smilodony, lvy a vlky) od kořisti, kdy využíval své impozantní velikosti k jejich zastrašení a získání jejich kořisti.

Byl jedním z největších suchozemských masožravých savců. Na délku měřil kolem 2,5 m, výška v kohoutku byla kolem 170 – 180 cm. Pokud se postavil na zadní, dosahoval výšky 3,5 m. Hmotnostní odhady se výrazně liší: od 800 kg do 1200 kg.

Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis)

Srstnatý nosorožec byl dobře přizpůsoben extrémním podmínkám. Měl dlouhou rezavě hnědou srst, která ho chránila před zimou. Stoličky s vysokou zřasenou korunkou umožňovaly nosorožci konzumovat odolnou stravu – trávy a ostřice tundrové stepi, kde žil. Na lebce měl dva keratinové, ze stran zploštělé rohy, z nichž ten přední mohl dosahovat délky až 1 m. Rohy využíval k obraně, lákání partnera, ale i k odhrnování sněhu při vyhledávání potravy. Svým habitem a stavbou lebky připomíná současného nosorožce tuponosého (Ceratotherium simum), přestože spolu nejsou blízce příbuzní.

Srstnatý nosorožec je věrným souputníkem mamuta. Tam, kde jsou nalézány kosterní pozůstatky mamutů, s velkou pravděpodobností nalezneme i srstnaté nosorožce. Jediné místo, kde se spolu s mamuty nevyskytoval, byla Severní Amerika, neboť z dodnes neobjasněných důvodů nedokázal přejít Beringovu úžinu, a tak nejvýchodnějšími nálezy stále zůstávají nálezy z Číny.

Výška v kohoutku 1,7 až 1,8 m, délka 3,5 až 4 metry, hmotnost 1,5 až 2 tuny.

Pásovec (Glyptodon)

Glyptodoni měli podobně jako jejich příbuzní pásovci velmi nenáročný způsob života s velmi širokou potravní tolerancí. Končetiny jsou podobně jako u lenochodů vybaveny mohutnými drápy. Mohutné tělo bylo kryto mozaikou tisíce do sebe zapadajících kostěných destiček (silných 1 – 7 cm), které kromě trupu kryly i temeno hlavy v podobě jakési kostěné přilby. U některých druhů byl i ocas pozměněn v kostěný kyj pokrytý tupými ostny.

Mohutná kostěná „zbroj“ chránící glyptodony proti útoku nemá mezi savci obdoby. Jediná s nimi srovnatelná zvířata se pohybovala na Zemi naposledy během druhohor v podobě ankylosaurů, kteří byli podobně jako glyptodoni vybaveni kostěnými destičkami po celém povrchu těla a ocas s kostěnými výrůstky používali jako palcát. Některé poslední formy glyptodonů byly dokonce loveny a pravděpodobně i chovány jihoamerickými indiány.

Délka 2,5 až 3,5 m, na výšku až 1,2 až 1,5 m, hmotnost až 2 tuny (jen krunýř vážil více než 400 kg).

Pozemní lenochod (Megatherium americanum)

Megatéria byla chudozubými savci různých velikostí. Největší jedinci dosahovali téměř vzrůstu slonů. Tomu odpovídala i nápadně robustní kostra s extrémně velkým pánevním pletencem a silným svalnatým ocasem. Přední i zadní končetiny byly vybaveny pěti dlouhými ohnutými masivními drápy. Megatéria byla schopna se vztyčovat na zadní končetiny a podpírala se mohutným ocasem, zatímco relativně dlouhými předními končetinami mohla přitahovat větve. Dlouhý pohyblivý jazyk umožňoval otrhávání listů podobně jako je tomu u současných stromových forem lenochodů. Vyskytovala jak ve stepních travnatých, tak i lesních prostředích a je možné, že žila i ve skupinách. Po propojení Amerik Panamskou šíjí byli jedni z prvních, kteří pronikli do Severní Ameriky (některé rody příbuzné s megatérii se dostaly až na Aljašku).

Dříve se předpokládalo, že megatéria byla lovena šavlozubými tygry. V současnosti se názory přiklánějí k tomu, že megatérium bylo příliš velké, než aby se smilodon mohl odvážit takhle velké a tak dobře vyzbrojené (velké drápy) zvíře napadnout. Naopak je možné, že megatérium mohlo napadat, popřípadě posmrtně převalit, velké pásovce rodu Glyptodon, kteří byli často nalezeni v pozici na zádech. Megatérium je při své velikosti v Jižní Americe jediné, které bylo schopno dospělého glyptodona převrátit (někteří vědci dokonce spekulují o jeho možné masožravosti).

Délka 5 až 6 metrů, hmotnost 2 až 3 tuny.

Pratur (Bos primigenius)

Pratur měl černohnědou srst se světlým čumákem a světlým pruhem po délce hřbetu. Charakteristické jsou jeho dlouhé tenké a nahoru zahnuté rohy, které byly mohutnější u býků než u krav. Jednalo se o společenské tvory, kteří se pohybovali v rodinných stádech vedených zkušenou samicí. Pratura lze označit za lesní zvíře. Živil se trávou, bylinami, žaludy a spadaným listím.

Domestikace pratura začala přibližně před 8000 lety. Poměrně dlouho existovaly divoké i domácí formy vedle sebe. Poslední přežívají v Polsku do 17. století. V současnosti probíhají pokusy o znovuvyšlechtění pratura.

Délka těla 2,6 až 3,1 metru, výška v kohoutku 180 cm, hmotnost 800 až 1000 kg u býků a asi o čtvrtinu méně u krav.

Pták Moa (Dinomis giganteus)

Tento největší nelétavý pták historie se v několika druzích vyskytoval jen na Novém Zélandu. Hlava je v poměru k tělu malá se širokým ohnutým zobákem. Výška hřbetu ptáků Moa byla ve výšce 1,5 – 2 m, tedy asi v polovině celkové výšky. Tělo postrádá veškeré známky existence křídel. Ptáci Moa se pásli, ale byli schopni se živit i listím a bobulemi. Moa kladli pravděpodobně jedno až dvě vejce, která měla na délku kolem 24 cm a průměr 18 cm, což je objem přibližně 4,5 l (tomu odpovídá 80 slepičích vajec). Na základě studia zachované DNA byli všichni velcí jedinci samicemi, které byly 1,5x vyšší a 2,8x těžší než samci.

Moa je typickým příklad gigantismu, kdy v omezeném prostředí ostrovů vznikají buď velké (gigantismus) nebo malé (nanismus) formy živočichů, které v určitých ekologických nikách nahrazují typy jinde běžných živočichů. Moa na Novém Zélandu suplují velké pasoucí se savce, kteří na tomto ostrově až do příchodu Evropanů chyběli. Podobné velké formy ptáků se například vyvinuly i na Madagaskaru (rod Aepyornis), kde podobně jako Dinornis vymírají až v 17. století zásahem “moderního člověka”.

3,6 až 3,9 m výšky, hmotnost 230 až 280 kg (rozměry se tykají jen druhu D. giganteus).

Severoamerický velebobr (Castoroides ohioensis)

Jedná se o největšího známého hlodavce za poslední 2 milióny let. Jeho výskyt je vázán hlavně na mokřady, tedy poněkud jiné prostředí, než jaké využívá recentní bobr, který spíše vyžaduje tekoucí a dostatečně hlubokou vodu. Jak Castoroides, tak i euroasijský „velebobr“ Trogontherium (ten byl menší, ale pořád asi o 1/3 větší než současný bobr) jsou velmi zajímavá zvířata, která jsou sice dnešním bobrům podobná, ale nejsou s nimi blízce příbuzná.

Zajímavostí a i rekonstrukčním oříškem je charakter ocasu rodu Castoroides. Pravděpodobně neměli plochý lopatovitý šupinatý ocas, jaký mají současní bobři, ale ocas kruhového průřezu, mírně zploštělý ze stran, podobně jako to mají v současnosti jiní semiaquatičtí savci – ondatra nebo vydra.

Délka až 2,5m, odhadovaná hmotnost 60 až 100 kg (u největších až přes 200 kg).

Šavlozubec smildon (Smilodon populator)

Smilodon je zástupcem vymřelé extrémně specializované skupiny Macharodontinae, někdy je neprávem označován jako „šavlozubý tygr“, přestože s tygry nemá nic společného. „Šavlozubost“ je výrazné prodloužení a příčné zploštění horních špičáků, které jsou někdy na hranách vybaveny jemným pilováním, které umožňuje lépe krájet vláknitou stravu (maso). Hlavní potravou byli asi drobní kopytníci, ale velmi pravděpodobně nepohrdli ani mršinami.

Na lokalitě Rancho La Brea (nyní součást Los Angeles) byly nalezeny krom jiných velkých savců stovky koster smilodonů (převážně druh Smilodon fatalis) v přirozených pastech asfaltových jezírek. Smilodoni sem byli vábeni rozkládajícími se mršinami velkých savců, kteří uvázli v asfaltu. V drtivé většině se podle kostí ukázalo, že se jednalo o velmi mladé a nezkušené jedince.

Nejmenší druhy vážily 55 až 100kg, největší druh Smilodon populator z konce pleistocénu dosahoval pak délky těla kolem 2,2 m, výšky v kohoutku 1,2 m a hmotnosti mezi 220 až 360 kg (extrémně velcí jedinci mohli překročit i 400 kg).

Veledaněk (Megaloceros giganteus)

Mohutný jelenovitý sudokopytník je typický svým lopatovitým mohutným parožím. Rozpětí parohů dosahovalo až 3,6 m a hmotnosti až 40 kg. Svými rozměry se velmi podobá losu, avšak stavba těla odpovídá více jelenům a daňkům. Žili v otevřené krajině (stepi), která se rozšiřovala hlavně v obdobích glaciálů.

Žil v otevřené krajině (stepi), která se rozšiřovala hlavně v ledových obdobích – glaciálech. Na základě tvaru paroží se Megaloceros řadil zpočátku k daňkům nebo losům (český název veledaněk, resp. anglosaské označení Irish Elk – irský los). Na základě podrobných morfologických studíí však byl později dáván do souvislosti s jelenem. Poté, co se dala separovat DNA z přibližně 13 000 let starých nálezů z Irska a Ruska, se Megaloceros opět dává do souvislosti se současnými daňky. Rozměrné parohy vyžadovaly velké množství minerálů, zejména fosforečnanu vápenatého, což mohlo v době jejich růstu způsobovat stavy podobné osteoporóze. Kvůli monumentálnímu paroží však mohl Megaloceros obývat jen nezalesněné stepní oblasti.

Rozměrné parohy vyžadují velké množství minerálů, zejména fosforečnanu vápenatého. Díky svému mohutnému paroží mohl obývat jen stepní oblasti, neboť zalesněná území pro něho představovala velké nebezpečí a prakticky neprůchodnou oblast.

2 až 2,1 metru v kohoutku, hmotnost 300 až 500 kg.

Zdroj: http://www.giganti.cz/index.php?page=home&lang=cz

Zdieľajte...Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Email this to someone

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *